Ve středečním večeru si dámy Davidová a Puskarčíková svépomocí vyrobily bílá křídla, převlékly se za anděly a uspořádaly Mikuláše pro děti Michala Šlesingra a Ondřeje Moravce, které přicestovaly fandit svým otcům.
Michal Krčmář se stal čertem, Mikuláše sehrál otec Adama Václavíka a parta byla rázem kompletní. A když už se takhle vystrojili, vzali útokem i chatku, obývanou v Pokljuce italskými reprezentanty.
MIKULÁŠ. Andělé Eva Puskarčíková a Markéta Davidová, čert Michal Krčmář a italští reprezentanti.
Dobře naladěná Dorothea Wiererová vykoukla z pokoje a vyběhla proti nim s nožem. Pro jistotu...
Zní to jako nepodstatná, okrajová příhoda. „Ale právě tahle akce Makuli pomohla,“ usoudila Eva Puskarčíková.
„Jo, byly jsme z toho Mikuláše plné dojmů a pořád jsme se smály,“ přitakala Markéta Davidová. Dočasně při tom zapudila myšlenky na biatlon a na zbabranou nedělní smíšenou štafetu.
Vyčistila si hlavu.
Ve čtvrtečním odpoledni potom letěla v Pokljuce po trati, střílela jako z partesu a všichni žasli.
Nikdy předtím neabsolvovala ve Světovém poháru 15 kilometrů dlouhý vytrvalostní závod. A nikdy předtím se jí nestalo, aby ve čtyřpoložkovém klání nasbírala méně než tři chyby.
Teď měla na kontě jednu jedinou. Na rozryté trati vyválčila i s vysokým startovním číslem 72 senzační třetí místo, své premiérové stupně vítězů ve Světovém poháru. „Dala našemu biatlonu ten nejkrásnější možný dárek,“ zářil šéf svazu Jiří Hamza.
Nedali mi štafetu sežrat
Že je juniorská mistryně světa suverénně největším talentem českého týmu, potvrdila v bláznivém závodě, v jehož průběhu dokonce i superstar Mäkäräinenová hned na první ležce minula čtyři terče a další expres, olympijská královna Kuzminová nasbírala tři trestné minuty.
Souboj o vítězství svedly ve čtvrtek ženy, vystupující ze stínu.
Davidovou v něm dělilo pouhých 16 sekund od vítězné Ukrajinky Julije Džymové a 10 sekund od druhé Polky Moniky Hojniszové.
Kolegyním na stupních vítězů bylo 28 a 27 let. Jí je jednadvacet. Stále podupává na začátku cesty. „Má obrovský potenciál, ale pořád je před ní spousta práce. Podstatné je, že se má kam zlepšovat,“ připomínal Egil Gjelland, nový norský kouč českých žen.
Tady ji máme. Slečnu se sportovními geny v těle, získanými od mámy volejbalistky a táty basketbalisty, které sice míčové hry nikdy nešly, zato od mládí válcovala soupeřky v běhu na lyžích, než učinila roku 2010 osudový krok své kariéry a upsala se biatlonu.
Ovšem zdaleka nejen biatlonem žije Markéta Davidová. Bývala na roztrhání, když na České zemědělské univerzitě v Praze studovala obor Zoorehabilitace a práce se zvířaty.
Vlastně ještě chvíli ho studovat bude.
Po závodních štacích tudíž tahá skripta a vykládá: „Zrovna se učím na zkoušky. Možná dám nějakou ještě před Vánoci, před Novým Městem. A do jara musím stihnout dodělat diplomku.“ Píše ji na téma Tejpování koní. Koně miluje. A jednorožec, mýtický symbol čistoty, zdobí její pušku.
Ani státnicemi a bakalářskými zkouškami se školou skoncovat nemíní. „Chci se přihlásit i na magisterská studia. Buď zase u nás na zemědělce, nebo na veterině. Nějak to s biatlonem skloubím. Není to až tak šílené,“ plánuje.
Je chytrá, je emotivní. „A velmi soutěživá,“ přidal Gjelland.
Marian Málek, který ji předloni vedl v B-týmu, Davidovou charakterizoval: „Je i sebevědomá, svá, občas tvrdohlavá. Dovede být v opozici proti trenérům. Od mládí však přeskakuje své vrstevnice a uvědomuje si, že může být úspěšná.“
Tehdy překvapivě ovládla v Beitostolenu závod druholigového IBU Cupu, což dokázala po šestiletém čekání coby první Češka od Gabriely Koukalové alias Soukalové. Nyní stojí na stupních vítězů ve stejném středisku, kde Soukalová slavila v prosinci 2012 své první vítězství ve Světovém poháru.
Po nesmělé a krátké seznamce s biatlonovou „extraligou“ v sezoně 2016–2017 se Davidová v ní loni občas i trápila, ale dokázala vyladit formu na olympijské bitvy a v Koreji se dvakrát prosadit do první dvacítky.
Nádavkem si v Otepää řekla o zlatý kov juniorské světové šampionky. „Davidová. Jméno, které si zapamatujte,“ vyzýval časopis Biathlon World.
PAMÁTNÉ CHVÍLE. Na trati vítězného IBU Cupu v Beitostolenu 2016 a zdařilý olympijský debut v Pchjongčchangu 2018.
Ve čtvrtek učinila další skok vpřed.
Kdo by tomu ještě v neděli věřil, když ve smíšené štafetě musela na dvě trestná kola, odsoudila tým k porážce a v cíli mezi slzami zklamání říkala: „Nevím, jak bych se nazvala. Takové prasárny tam udělám.“
Tým poté vycítil, co musí udělat. Na pokoj za ní přišel Michal Krčmář a snažil se kolegyni podpořit, přidávali se další. „A já jsem její biatlonová máma, vzala jsem si Makuli pod svá křídla,“ vyprávěla Eva Puskarčíková.
České ženy se letos prohodily. Puskarčíková, dlouholetá spolubydlící Veroniky Vítkové, nyní bydlí při závodech na pokoji právě s Davidovou, zatímco Vítková s Jessicou Jislovou - a všem to náramně vyhovuje.
„Evička je takový můj bobísek,“ rozplývá se Davidová.
Po nedělním průletu krajinou temně temnou se v péči Puskarčíkové i ostatních pozvolna opět začala usmívat. „Ostatní mě strašně podrželi. Nevyhostili mě z hotelu, neposlali mě bydlet jinam, nedali mi tu štafetu sežrat,“ pronesla s úlevou.
Pak se stala mikulášským andělem a řehtala se takřka neustále.
Mentální příprava na vytrvalostní závod byla zdárně dokončena.
Teď už jen zastřílet.
Byla jsem v transu
Dlouho to vypadalo, že český tým bude také ve čtvrtek na pronikavý výsledek čekat marně.
Veronika Vítková si dost možná rozvzpomněla na svoji někdejší averzi k závodům v příliš vysokých nadmořských výškách a po velmi pomalém běhu nešťastně vyprávěla: „Nebudu se na nic vymlouvat, noha už mě nebolí, ale nejelo mi to, od začátku mi závod nechutnal. Ty pocity na trati byly hrozné.“
Při poslední položce Evy Puskarčíkové pro změnu zaúpěl nejen svazový šéf Hamza. Ta jedna rána mimo odstavila Puskarčíkovou z boje o první desítku. „Podmínky byly na střelnici ideální, proto mě mrzí, že jsem si to takhle odpálila,“ svěřovala se.
Ale ještě tu byla žena s číslem 72.
Markéta Davidová.
První ležka - nula. Stojka - a zase nula. Radši na ni ani nevolali, jak skvěle si stojí. „Moc by to v hlavě přebírala,“ usoudil český realizační tým.
MLÁDÍ ÚTOČÍ. Na trati vytrvalostního závodu v Pokljuce.
Znovu přijela na ležku a znovu byla čistá jako ten jednorožec. Teď už to na ni museli na trati zavolat: „Jedeš o bednu!“
Náramně rychle o ni jela. „Jen jsem se modlila, abych to vydržela, protože se mi zdálo, že jsem první kolo trochu přepálila. Ale žádná vyložená krize nepřišla.“
Zbývala poslední položka. Ta nejkritičtější.
Stojky se v minulosti tolik obávala. Blížila se ke střelnici a ne, nebyla vůbec klidná. „V hlavě se mi honila spousta myšlenek na to, jak dobře by tenhle závod mohl dopadnout. Což je to nejhorší, co v takovou chvíli můžete udělat.“
Nemysli na to, přikazovala si v duchu.
Trenéři Gjelland a Holubec ji na střelnici hypnotizovali očima. Tři rány do terčů. Trefa. Třikrát trefa. Až čtvrtá rána letěla mimo.
Životní úspěch na úvod. Davidová dojela ve vytrvalostním závodu třetí |
Roztřásly se jí nohy. Co mám dělat? Odložila pátou ránu, supěla jako lokomotiva. „Snažila jsem se ten stav rozdýchat. I normálně hodně dýchám. Teď jsem dýchala ještě mnohem víc než normálně.“
Povedlo se. Poslední terč spadl, Češi vykřikli „Je to tam!“ a slečna Davidová se udržela v medailové bitvě. Realizační tým se rázem shlukl nad tabletem v ruce Gjellanda, kde měl kouč nastavené průběžné pořadí. „Je třetí, má devět sekund na Hojniszovou a Bendikovou,“ odečítal Jiří Holubec.
Karty byly rozdány. Davidová svede v posledním kole na dálku boj o stupně vítězů s časy Lotyšky Bendikové a dotírající Slovenky Paulíny Fialkové a zároveň bude muset počítat i s Džymovou, jedoucí až s číslem 94. Protože Ukrajinka byla v areálu, kde se v létě dlouhé týdny připravovala se slovinskými muži, dosud střelecky neomylná.
„Come on, come on, Makula,“ promlouval sám k sobě Gjelland při pohledu na videostěnu. Ve vysílačkách českého týmu se mísila čeština s angličtinou a servisman Tomáš Žídek z trati hlásil: „Už je před Bendikovou.“
„A pořád má tři sekundy na Fialkovou,“ ukazoval Gjelland.
Opět na ni cosi křičeli, jenže nevnímala: „Byla jsem v transu.“
„Pozor, medvědi,“ hlásala značka u trati, Davidová však nepotřebovala vidět útočící šelmu, aby se dál hnala po trati jako ďas. Střelba ji nakopla, sil jakoby stále neubývalo. „Když takhle zastřílíte, tělo najednou v sobě objeví energii, o které se vám předtím ani nezdálo.“
Statistiky později ukázaly, že dosáhla čtvrtého nejlepšího běžeckého času dne. „Vážně?“ odmítala uvěřit.
Proťala cíl, pohlédla na tabuli a věděla: Ta bedna to bude! Puskarčíková tu na ni čekala, sama měla na krajíčku, spolu si zařvaly nadšením. Přišel za ní celý ženský tým, potom Hamza, trenéři, každý gratuloval, po telefonu i bývalý kouč Jindřich Šikola, jenž se stal jejím psychologem na dálku. „Můžete mluvit na tiskovce anglicky?“ chtěl vzápětí vědět mluvčí IBU.
Tolik nových vjemů se na Markétu Davidovou hrnulo. Už zase plakala, pro změnu štěstím, až jí museli přinést papírové kapesníky. „Já jsem hrozná, co závod, to slzy,“ říkala.
Jenže tyhle byly sladké.
„Nechci s Markétou nikam spěchat,“ zdůraznil rovněž dojatý a usmívající se Gjelland. Ta cesta, po které se s ženským týmem vydal, má cílovou stanici až na hrách v Pekingu 2022.
Bylo by nemoudré domnívat se, že rázem bude Davidová pravidelně dojíždět na předních příčkách.
Sama si to uvědomuje. „Můj plán do sezony se nemění: chci dobře střílet a běhat, co to dá, stát se oporou štafety. Umístění teď řešit nechci,“ říká.
"To je hrozné, já tady po každém závodě brečím." Markéta Davidová v Pokljuce. Jenže tentokrát jsou na rozdíl od štafety ty slzy sladké. V 21 letech třetí ve vytrvalostním závodě Světového poháru! https://t.co/fIUq4toQpE
Její střelecká forma se stále pohybuje po sinusoidě nahoru–dolů. „Tak to v jejím věku ještě musí být,“ tvrdí Hamza.
Loni si od slovinského experta poprvé nechala vyrobit pušku na míru. Letos v létě jí Gjelland změnil styl najíždění na položku vstoje.
„Ale dál je pro mě střelba dost o hlavě, často při ní dělám zbytečné chyby,“ líčila. „Upozorní mě na ně a já je stejně příště udělám znovu. Některé věci mi docházejí pomaleji. Trvá to, než do sebe zapadnou.“
Ve čtvrtek zapadly přímo skvěle.
Hamza na českou hvězdičku hleděl a říkal: „Je už jinou generací než Gabča, Verča a Ondra, vyrůstá s jinými možnostmi a v jiném prostředí. Ale je to chytrá holka a dnes sama sobě dokázala, že na to má a tam vepředu může být. Věřím, že se té šance chopí.“
TAK JAKÉ TO BYLO? Tisková konference v Pokljuce. Na rozdíl od vítězné Džymové ji zvládla anglicky, bez tlumočníka.
Konečně měla za sebou dosud nepoznané kolečko povinností, všechny tiskovky i rozhovory. Areál v Pokljuce se už topil ve tmě, chabě ozařován skromnými světly, protože striktní pravidla pro Triglavský národní park jich tu více nepovolují.
Velký den Markéty Davidové končil.
„Lidi, díky za podporu,“ řekla ještě. „A fanděte nám, i když se nedaří.“
Jakoby tím chtěla poslat do své vlasti vzkaz také těm, kteří odepisovali český biatlonový tým hned po úvodních dvou závodech.
